Zakopanou krajinou: 2010

pondělí 8. března 2010

Březen

Tající sníh dělá místo štěrku
slova jsou leklé ryby
prznitelé, váleční zločinci v den Haagu

Voda v kalužích si nevzpomíná
jak ležela v bezvědomí v sněhokupách
mezi polem a nicotou

Bílá mraveniště v ocelovém městě
vyčkávají do májových oslav
ve stínu růžolících rozjásaných pionýrek

Ve světě menším než špendlíková hlavička
po kalhotech ani památka
závaly nesečené divočiny

Sníh, dálkový plavec, spolykal hektolitry
šlehačky a mraženého krému
teď mu je blbě na cestě do houslí

Přijít tam, kde kamna jsou na půl žerdi
odložit odřezky uší po čelní srážce
se severním pólem

Povinnosti

Piloval jsem součástky k ventilátoru
honil jsem sysla mezi žernovy
se sedmou kavalerií česal hříbata
ochránce tvrdých hodnot v modrých deskách

Ztracený pro svět peněz a živobytí
tak jsem se vyspal a přišel na svět
v trojlodí svatého Jakuba kokrhal a říhal
sonety faráři do podvěsku

Honem, rychle čaj, číslo bot a domů
do botanické zahrady v hloučku Kleopater
To jsme se nasmáli při předávkování stehny
mouku mezi kameny, bičíkem k žentouru

Vývrať

Kraj zřícenin, vytrhaných zubů
mokrých hřebíků somrujících Ježíšů
jeho jézeďáckých učedníků

Šedivá káva rozlitá po domech za soumraku
vyplňuje útroby kráčejících
podle intuitivní mapy a nezřetelného vkusu
vlákaných do prodlužovaného popíjení

Lesy zakleté vodou, cesty spojující vlaky
vyhozené z hnízda ikonografu
Ještě jednou se vracíme do města
žít podle zásad slušného přezimování

Stojíme podél nedokončených zastávek
čas se točí kolem jídla a pisoáru
porážky kilometrické banky na rozcestích
necháváme za sebou rozkousané náušnice

Kořeny

Město přistěhovalců, přestěhovaných domů
za hraničními kopci, jiný svět
zavřený do podmračného odpoledne

Doprovázený růstem zubů
s rostoucí vzdáleností od Prahy
procházím skanzen normalizace a vyhnání
uschlé srdce neexistující země

Radnice obsazená komunisty
stíny židovských domů nezřetelné
svraštělé tváře Němců čekající na opadání
- trpký severovýchod

Cestou tam vlak skákal radostí
zpátky však spěchal s úzkostným houkáním
do tmy náhrdelníkem svítících oáz

Kolem cukrářského kolosu z Efezu
s jedním blikajícím velbloudem
k teplu bukového listí nad kouřící kádí

Nula kilometrů

Opustím vězení s kolečkem třísek
které tu jedině zbydou z mého dřívějšího života
včetně její ohořelé páteře

Bude to takzvaná proměna korunních sardinek
v okurkový salát
město lehne popelem i se sítí zastávek

Uteču do nákladního vagónu
nebo se roztříštím o buky v květnu
zpátky k ohmataným stěžňům
nikdy nezahodím pytel se starými hodinami

Ač všechny stránky nejdou otočit
obzvlášť ne ty napuštěné duběnkovým inkoustem
vše dobré je zapomenuto a neprožito
nikdy to nebylo, všednost leze do uhláku
nula kilometrů v kůlně

Zbabělost

Petřík zaloví v minuskulích
a z benzenového jádra vyleze datel
Usedne k talíři chroupajícímu kukuřici
ze zásuvky vytáhne režnou nit

Zavěsí se na ni úkrokem k budíku
a strčí do pyramidy vlastních zvyklostí
Moje vstupenka do světa, říká si
který má na pravém víčku Matternhorn

Zatím v blázinci na břehu vzpomínání
prochází roštím vytunelovaný pantofel
Musel jsem se unavit pískáním na věž
aby z mého oběda zbyly aspoň dřeváky

Provizorium trvá v chráněné oblasti
nedovolené bránění ve hře až do věčnosti
která se odklání dle mizejících planet

Galvanická elektrolýza

S představou dívky uléhám do představ
jediné továrny v polích, stahující muže
z okolních kopců a vesnic
jediné pracovní příležitosti pro období dešťů

Kmitám stehny v rytmu obrábění
strojů zakoupených před válkou v Německu
každý si píchne, nadzdvihne závoru
uslyší zpěv racků na molu

Měla bych se zušlechťovat, číst básně o bolesti
tlačí mě to ze všech stran, hrozí rozpuknout
neberu vážně preclíky obalované v soli
stejně těm básním nerozumím, klín se nechce hnout

Továrna na špatné víno, balvany decibelů
láska rozplizlá na podlaze, jogurtová skvrna
jsem podavačka trvalých rozkoší, polonahá
objevená větrem při ústí, zatopená štola

Karty zdrženlivosti mi nepodsouvejte
sahám si na svět, který chybí
ústy nesvítím, nemiluji, syčím
rukou v klíně doprovázím potíže s přemisťováním

Čím víc z té jeskyně otevřu
tím kamennější mám kabát, rozhodně ne úspěch
milenec pozná, kdy žena sebe podvádí svinulá
kde duch lomcuje u zabedněných buchet

Ryba – třešeň uhynulých zvířat
chci, aby nebylo prázdno, už teď jsou hvězdy vyhaslé
rozmetané do okolí vyplazenějších vesmírů
s tím se nepočítá, na to se spoléhá

Pelyněk

Barevné světy nesmírné tíhy
nosí motýli v batozích na zádech
slunce je v nadhlavníku, nebo v peřiňáku

Den z nás dělá krokety do kriketu
zasypané golfové jamky
jejichž tyče nezúčastněně mávají praporky

Hole tlučou o prázdné výklady
popelnice jsou na zámek
pelyněk na čtyřmístné heslo ve zdi

Zámek je na Kafkovy deníky
drží si hlavu pod hladinou
nepláče, napouští rybník sazemi

Allegro moderato

Přeoráván v polovině února
na plesy nechodím, lehce vydechuji
než přijde jaro s dalšími kvalifikačními zápasy

V čem žiju, v tom také umřu
nechci, aby tíha odcházela, ale vyháním ji
kotvím v povrchovém dole při umělém osvětlení
skřípu staletým pantem do bezhvězdné noci
po odchodu z průsmyku

Nemám černé boty ani vzpomínky
až mi bude padesát, budu tam chodit s celou rodinou
pojídat kokosový dort

Červený kýbl zanechává krvavé stopy
takový pytel, do kterého se vejde všechno, i nejdelší nohy

Zprávy o fotbale si ujít nenechám
který z nich porazil rakovinu, který leukémii
Manchester City nebo United

Copak je to tak vážné?
Musíme sledovat vývoj umyvadla až ke Kanárským ostrovům?

Zaplnil jsem loutkárnu, abych mohl položit
nový základní kámen na minovém poli
- proč bych měl jinak vzpomínky na to všechno?

Ulice s tramvajemi v sobotu odpoledne
šeříky zvadlé blahobytem, tank zrůžovělý studem
nic z toho se mě netýká, tím méně výsledky
dávno jsem přestal vykopávat

Není čas ani důvod zabývat se něčím do hloubky
po třicetileté válce přijdou dějiny fotbalu
potom umění 20. století

Ani svým životem

Důležité je obalit si sešit
vždyť čekám, až si pro mě přijdou, rozpečou rohlíky
mám rád kyselé deště při jídle
asociační metodou oplodňuji důlní výtah
učím se používat piják
ztratil jsem názor na věšák

Byla to pěkná cesta vilovou čtvrtí
ale to vzpomínám, už tu nejsem

Mám dané mantinely a sešit plný drobků
musím se nalejvat novinama, abych neexplodoval
dávat si pozor na tenký led mezi režisérem a hercem

Hrát jako vyměněný a vždycky večer
když by měl povolit ten stisk ruky
- nejsou to drobky, je to pyl
motá se mi hlava z povolání
zřejmě jsem nakradl málo orchidejí

... my jsme o Novém Zélandu nic nevěděli
ale ve volném čase, prakticky mezi přednáškou a schůzí
jsme si vše nastudovali ...

... vždyť my jsme na Zélandu ani nebyli!
Oni nás tam deportovali, neměli povolení ...

... není nad živý herbář
příště se necháme zatknout ve střední Americe
v Panamě se dá sbírat jako na Svatém Kopečku
ty nešťastné orchideje jsme sebrali jen jako doplněk stravy
pár kusů na internu pro lepší hojení ...

... jak to tady všechno prezentovali!
Nevědomost, nezkušenost, strkání nosu do cizí polívky
mezi chlapy, deficit z dětství, špatné návyky
málo ran přes prsty, které přerostly v nechápavá chapadla
a konzulát mezi lidožroutem a mýdlem ...

Je mi líto marného kredence v propadlišti
poslechnu si výbuch atomové bomby
však mě někam přestěhují
přežiju konec vesmíru i nekonečno dalších vesmírů

Mezi mantinely, obalený prózou
studnice čerpající světlo z druhého konce světa
v ní slunce nikdy nezapadá
čtyři tuny v plastikovém obalu

Smět se dívat na domy, napomenout konečníky
sešity, které nikde nekončí
ve svém volném čase jsme zabíjeli, po pracovní době
surrealismu jsme se z dálky vyhýbali
chodili jsme okukovat secesní faunu
zda z okna nevyhlédne nějaký úředník
život, jak jsme jej nepoznali . . .

Nic o nás nevíme, nedotýkáme se sebe
léčí nás hrůza, obléká pohřební služba
jaký necit připravit se o vzdálenosti

„Seš plná lásky, Vaňková!“ křičí zoofil z Brandenburské brány
ale hluchoněmá neslyší, uši má zalehlé láskou
několik let mrtvá orchidej, vylisovaná v herbáři

Někdo zapomněl vypnout vítr, který roznáší
laciné romány po zalezlých hospodách
v koutě je tma i bez bezpečnostních pásů
dušnost vypila na ex čtyři životy
na pátý jí nezbyly halucinogeny

Prší. Teď v zimě?

Stojím s pytlem nápadů na vedlejší silnici
vítr nás dokodrcal až sem, málem nás vypískal
byl to jen kousek přes pole, přes nafoukané jazyky

Stále chodím ke kamnům jako k doktorovi
buď v nich hoří moc, nebo vůbec
jsem z nich celý vyčouhlý, vyschlý

Za těchto světel bych se chtěl objevit v chybovníku
píšu po onemocnění
falešný soucit přes falešné brýle, tisícina nádoru
výzva ke spánku

Měl bych se krotit před svítáním
stokrát jsem chtěl vyrvat stříkačku ze zbrojnice
na důkaz vlastní ubohosti
vynášení koček na mírný mráz se děje v noci

Zemětřesení

Ruce jdou od těla, hlava odmítá kojit
zlomená vrba plave v zrcadle za naříkavého rána
plačtivé ráno omývá kolíčky
jsou špatné, nebo dobré, předplacené věčnosti

Úpím pod tíhou zavazadel
oči mě bolí ve dřezu
odebírám krev jako přílohu k vyvrcholení

Špinavé nádobí vynáší klíčové slovo
dobře vypečenou nenávist, zaoblenou připečenou loukou
fronty bláznů ztrácející se ve vodotrysku

Krutá zima pro uťaté hlavy, kráčím ořezanou osikou
a přesto nenacházím boty
i když si myslím, že usínám vedle závozníka
potřetí za sebou ohromený spotřebou krému

Kámen v krku

Chodil jsem zamyšlen v tapetách
se strašidlem v domě bez strašidla
po vydatné blanoskvoucí večeři
pádem z napnuté štítné žlázy
tři sta miliónů let po rozpékání

A viděl červy nasáňkující si mořský chobot
všechny parky mi leštily brýle
hrozny parazitů přilepené na štítě kamenosochařství

Z Kardašovy Řečice vytékají potoky prostěradel
ze vzduchu na oblbnutí snímá slimák krystaly
pod zasouvaným prádlem hladí kmotr vlaštovku
bicí hodiny křivě přísahají na zatlučená vrata

Někdo se o mě lehce otře
a při spojeneckém náletu vyhlásí poledne
kladivo zkušeností a poznatků zavře zobák svítání
na oblečené dráze měsíce chytne noc

Vnitrozemí

Kam chodí kočky na noc, když nejsou doma?
Zlámal jsem bodláku obě kosti a začal starý život
Abych se tvářil ukřivděně a vyčítavě
po toustovaných prožitcích, abych prohrál

Zkus mě milovat a nestrkat ruce do mých rukávů
Milovat a nemyslet na sebe, když města dělí
stoleté lípy - vyžitý kraj zkus odložit
sběračku opláchnout a přejmenovat

Čas vederní

Jsou zde nadpis a těžká mechanizace
střeva lezoucí za oponu pivního kríglu
rezavějící blázinec

Nikdo nepodá vodu ruským emigrantům
musím si opakovat všechno, co jsem přečetl
aby mi neopadala hlava v koutě samoděržaví

Symbolicky jsme zůstali trčet v semeništi
zlomky nosu popotahují prsty
děsíme se možnosti, že jsme naživu

Cihlová klenba ve svíčkovém světle
zárodky xenofobie po kapkách
prcháme ze země sklepním okýnkem

Trest

Čekáním jsem strávil spoustu příjemného času
je poledne a večer zároveň
Až přijede vozka smrti, půjdeme balit dárky
otřásat starou hrušní

Chystám se přejít v elementárním filmu
aby mě potrestal
rozvrzaný fiakr na podchlazeném měsíci
před čerstvě natřenou figurínou

Nevím, zda čas utíká, nebo já statečně odolávám
konce se nedočkám tak jako tak
Uteču před smrtí hladem a zimou
ze světa, který zdarma pohřbívá

Zříceniny

Hromádky popela na slunci
už má dnes odsvíceno zrudlé námahou
sesouvá se tíhou z nezřízené vášně

Pláň bledne, modrá omrzlinami
pod ztvrdlým kabátem cukru a soli
za zdí a plechovým plotem, kostrami bezů
nevyčerpatelná zásoba běžkařů
bičuje v dálce poskládané sukno

Na hřbetě hliněného ještěra
dvojice dobývá křišťálovou nicotu

Kouř z teplárny se sápe po bohu, hadí pohyby jej zrazují
tuny začátečníků a mírně pokročilých
obětí mého jak mrkev prožraného svědomí
do mě hučí, pouze přitakávám
splývám s osvícenou netečností dvora

Zimní radovánky

Bere to tep po tepu, nádech po výdechu
metr za metrem, stále stejná ulice
nikde strom, orel nad paloukem
město les, snáší se, ale neklove

Zbytečně schovaný, pořád ve střehu -
přetahovanou o každý kousek dřeva
střídá s obdobím beznadějných ptáků

Každý den jiná část těla
vypudil všechny kromě kočičího moru
Jak dlouho se ve snech holí sám?
Jak dlouho kozel zahradníkem?

Trochu se uklidnil, pták frnk do křoví
meluzína vztekle odhodila sníh
evidentně se zde něco bortí, nepodařilo se zvrátit

Radost z víza do Spojených států
detonace ve zvířecí říši
rozšroubovaný tranzistorák na peci
přijímá vítr od severovýchodu

Sny

Cihly, cihly, cihly, uvnitř plesnivé srdce
vzpomínka na dům Londýn
z baráku vychází otec, oblečený do konstrukce z drátů
vysílá nesrozumitelné vzkazy

V závěsu za ním matčina hlava
nastrojená do barevných hadýrků
v hystericky dětském veselí, neobratně
vede koloběžku přes kusy dřev a kamení

Ztvrdlé, zmuchlané tlusté pytle
zadržují ozvěnu prasečího chrochtání
sídliště, barák, Londýn, dětství seřazeny
před odchodem na těžní věž snů

Nech mě hnít!

Mezi námi není živý plot
zplihlá plachta zaclání

jaru na kolečkových bruslích
trhá kalendář, písek a rez

Moc věcí, symbolů za výlohou
plechovka s močí vypráví:

Nemám sílu se přemáhat
povstávat z bahna, řídit dopravu

zkusím znovu se zamilovat
do prádla na žlutých štaflích

Teď už mě nech putovat s anděly
za cíle odložené házet mouku

zapadlo slunce, a ještě není noc
cítím se dobře, jen trochu šilhám